Barbara Ann Brennan - Zjevení světla

Proč tvůrčí energii blokujeme (aneb Jak se vytvářejí bloky - původní text částečně upraven)

Některé životní prožitky jsou plné bolesti. Již od dětství automaticky reagujeme tak, že se jim pokoušíme vyhnout. Od fyzické bolesti se oddělíme tím, že stáhneme vědomí z části těla, ve které ji pociťujeme. Od mučivé mentální či emocionální hrů­zy a úzkosti se odřízneme tím, že napneme svaly a potlačíme pocity. Emoce zatlačené do podvědomí (někdy také pouze těsně pod hranici vědomí) se tam snažíme držet. Aby se to dařilo, odvádíme po­zornost jinam a věnujeme se všem možným rozptýlením.    Můžeme se neustále zabývat prací nebo na­opak trávit veškerý čas ležením na gauči. Spousta z nás se stává závislými na drogách, cigaretách, čo­koládě nebo alkoholu. Potřeba "být vždy perfektní", nebo "nejlepší" či "nejhorší" je rovněž závislost. Pro­jektujeme své problémy směrem k někomu jinému, a raději se obáváme o něj, než abychom se je pokusi­li vyřešit. Většinu energie buď přesměrujeme, nebo jí nedovolíme naplno proudit. To vše proto, abychom se nesetkávali s bolestí a s tím, co v daném okamži­ku cítíme a kdo jsme. Myslíme si, že to funguje. Dou­fáme, že se nám podaří utéct od bolesti a od toho, kdo jsme, ale to není možné. Cena, kterou za to pla­tíme, je obrovská. Tou cenou je náš život.

Domníváme se, že jediný způsob, jak zastavit bo­lest, je zastavit energetické proudění bolest obsahují­cí. Toky energie opravdu přinášejí fyzickou, emocio­nální či mentální bolest. Jenomže přinášejí také mnoho jiného. Když zablokujeme negativní prožitky bolesti, hněvu nebo strachu z nějaké nepříjemné si­tuace, zastavíme také ve všech aspektech (fyzických, emocionálních a mentálních) prožitky pozitivní.

Zmíněný postup si ani nemusíme uvědomovat ­v dospělosti ho už používáme ze zvyku. Kolem negativní části našich prožitků jsme vystavěli hradbu a touto zdí se oddělili sami od sebe, od svého vyššího Já, od svého středu neboli jádra Bytí. Jelikož kre­ativní proces vzniká právě v tvůrčím jádru, oddělili jsme se také od něj. Hradba doslovně odděluje naše vyšší Já od našeho vědomí a vnějšího života.

Ztuhlé psychické časové konglomeráty

Potlačování bolesti začíná již v raném dětství, ně­kdy dokonce před narozením nebo už v děloze. Pokaždé, když jsme v určité pro nás bolestné situ­aci proudění energie zastavili, znehybnili jsme ji, zůstala "zamrzlá" v energii a čase. Ve svém auric­kém poli jsme vytvořili blok. Jelikož aurické pole je tvořeno energetickým vědomím, blok je ztuhlé nebo zmražené energetické vědomí. Část naší duše spojená se vzniklou situací v okamžiku, kdy jsme bolest zastavili, zamrzla také a zůstane tak až do chvíle, kdy jí umožníme roztát. Nedozrává s ná­mi. Jestliže nám byl tenkrát jeden rok, tato část na­ší duše zůstane stále na této úrovni. Když ji vyvo­láme k životu, bude podle toho jednat. Dokud ji nevyléčíme tím, že do bloku pošleme dostatečné množství energie, aby roztál, a tím mohl být spuš­těn proces dospívání, nemůže dozrát. Jsme plní těchto bloků.

Při vzájemných interakcích vycházíme rovněž z různých ztuhlých psychických časových bloků. Při intenzivní interakci můžeme jednu minutu prožívat realitu vnitřního dospělého, abychom se v další oba přeladili do nějakého aspektu zraněné ho dítěte určitého věku. Toto nepřetržité přeskakování od jednoho aspektu vnitřního vědomí k druhému velmi ztěžuje komunikaci.

Síla ztuhlých psychických časových bloků je v tom, že bloky s podobnou energií se sdružuj dohromady a vytvářejí konglomeráty. Pro lepší pochopení si uvedeme tento příklad. Energie by se například mohla týkat opuštění. Budeme to dokumentovat na případu muže středního věku jménem Joe. Je to fiktivní osoba, jeho příběh shrnu je příběhy mnoha lidí, se kterými jsem pracovala. Může to být kdokoliv z nás.

Joe byl od matky oddělen ihned po narození. Jednalo se o těžký porod, a tak byla v celkové anestezii. K dalšímu odloučení došlo, když mu byl jeden rok. Matka musela do nemocnice, aby porodila další dítě. Z těchto dvou zkušeností si dítě milující matku vyvodilo, že od toho, koho nejvíc milujeme můžeme očekávat, že nás opustí. Kdykoliv byl Joe později v životě někým v různé míře opouštěn, zakoušel stejnou ničivou hrůzu jako poprvé.

Z tak hlubokého traumatu vyvodíme pro sebe závěr. Podoba závěru je založena na zkušenosti v tomto případě prožitku opuštění. Vychází z dětské logiky, která oznamuje: "jestliže miluji, budu opuštěn". Tento závěr podbarvuje všechny další podobné zkušenosti, které prožíváme později.

Je zřejmé, že roční dítě si ho neformuluje vědomě. Místo toho ho bude podvědomě držet ve své systému přesvědčení a ponese si ho s sebou. Z tohoto pohledu situace z raného dětství, o kterých jsem psala, mají přímou souvislost se situací následující: Joe je desetiletý a matka odjíždí na dovolenou. Při každé další podobné události v životě bude jeho reakce vycházet spíše z podoby dětského závěru než z okamžité situace, což bude způsobovat, že všechny emocionální reakce budou vzhledem k momentálnímu stavu věcí značně přehnané.

Jak si ukážeme v příštích kapitolách, podoba zá­věru spouští naše osobní chování, takže máme ten­denci znovu vytvářet traumata podobná tomu pů­vodnímu. Joe se tedy bude značně podílet na vytváření situací, při kterých bude opuštěn napří­klad manželkou nebo přítelkyní. Jeho jednání, za­ložené na podvědomých negativních očekáváních, napomáhá celou situaci připravit. Očekává-li pod­vědomě, že bude opuštěn, bude jednat se svou manželkou či přítelkyní jako s někým, kdo by ho opustit mohl. Může požadovat přehnané důkazy lásky, nebo ji dokonce obvinit, že se ho opustit chystá. Tímto podvědomým jednáním ji bude tak dlouho provokovat, až doopravdy práskne dveřmi. Skutečný problém na hlubší úrovni je ten, že kdo se sebou zachází jako s někým, kdo si být opuštěn za­slouží - vlastně se sám sebe doopravdy vzdává.

Není radno podceňovat sílu podoby závěru. Na­lezení vlastních podob závěrů je klíčem k transformačnímu procesu, klíčem k našemu zdraví a štěstí. Každý z nás jich vlastní celou řadu včetně kolem nich nahromaděných ztuhlých psychických časových konglomerátů. Vyčistit je obnáší hodně práce.

Ztuhlé psychické časové bloky se shlukují kolem energie stejného druhu, jako je energie tvořící podobu závěru. Může se nám to jevit jako poněkud matoucí, protože to neodpovídá naší představě, že prožitky by měly být odděleny emocionálně tak, jako jsou oddělené v čase. Tak tomu není. Konglomerát se skládá z menších segmentů, z nichž každý je tvořen energetickým vě­domím, které zamrzlo během určitého minulého pro­žitku. Podobné prožitky jsou však přímo spojené bez ohledu na to, kolik času mezi nimi uběhlo. Jakmile se při léčení podaří uvolnit jeden ze segmentů ztuhlých časových bloků, vzroste tok energie proudící do auric­kého pole. Jelikož se jedná o energii podobnou, začne tato na oplátku automaticky uvolňovat další malé díly časových konglomerátů.

Teď k našemu příběhu: Joe bude pokaždé, když se nějaký blok uvolní, prožívat událost, jako by se stala právě teď. Tudíž nejdřív bude muset projít bolestí, kterou prožil, když mu bylo třicet let. Když se tato bolest uvolní, stane se desetiletým dí­tětem plným trápení a potom přejde k tomu, co prožíval ve stáří jednoho roku.

Podaří-li se tyto části naší duše, které nemohly dozrát se zbytkem naší osobnosti, uvolnit, začnou velmi rychle dospívat. Proces dozrávání může tr­vat pár minut nebo pár let - záleží to na tom, o jak silné ztuhlé energetické vědomí se jednalo a v ja­ké hloubce bylo uloženo. Uvolněné energie se in­tegrují do lidského energetického pole a vrací se zpátky do kreativního procesu individuálního ži­vota. Ihned dojde k výrazné změně. Život Joea se pomocí nalezených částí vědomí, které jsou v tvůrčím procesu velmi aktivní, změní. Již se ne­vzdává sám sebe v podvědomém úsilí dostat od někoho lásku a péči. Zůstává si věrný, protože teď zná svou cenu a ví, že je schopen společný vztah vytvořit. Jelikož na vztahu k sobě pracuje a rozvíjí ho, bude přitahovat partnerky, které ne­přinášejí energii opuštění a tedy (v tomto směru) nový vztah bude pevný. Přirozeně, nemusí najít tu pravou hned na první pokus.

Bránění se prvotnímu zranění nebo jeho popírání vytváří víc bolesti

Čím více činů vyrůstajících z jádra naší bytosti je pokřiveno maskou, tím více se musíme před se­bou ospravedlňovat tím, že obviňujeme někoho ji­ného. Čím mocněji popíráme existenci nižšího Já, tím bezmocnějšími se stáváme. Popírání nedovolí, aby se projevila síla vnitřního zdroje. Tímto způ­sobem se vytváří koloběh stále narůstající bolesti a bezmocnosti. Jak se tento začarovaný kruh zvět­šuje, jako by se zvětšovala i prvotní bolest a zra­nění. Imaginární síla této iluzorní bolesti je tak obrovská a my se jí podvědomě tolik obáváme, že se nezastavíme před ničím, jen abychom jejímu prožití zabránili. V našich představách se rovná mučení a úplnému zničení.

Jakmile svůj útěk od bolesti omlouváme a nelé­číme ho, prvotní zranění zatlačujeme hlouběji.

Jediný způsob, jak se rozpomenout, kdo vlastně jsme, vytvářet svůj život podle sebe, být zdravý a cítit se v bezpečí, je navrátit se k plnému spoje­ní se svým jádrem. Existuje pouze jedna cesta, jak toho dosáhnout - nalézt a sledovat jakou podobu mají naše závěry a rozpouštět zamrzlé psychické časové konglomeráty, které jsou k nim přidružené tak, abychom se dostali až k prameni všech těch­to podob závěrů - k prvotnímu zranění. Musíme tuto ránu odkrýt. Znamená to prozkoumat svůj obranný systém a vyčistit negativní pocity i všech­ny vrstvy bolesti okolo rány, ze které vše pochá­zí. Jakmile se k ní dostaneme, náš život se změní. Tento postup léčení sebe a svých životů nazýváme procesem transformace.

Jak moc času a energie promarníme během života bráněním se prvotní ráně. Nejhlubší bolest cítíme, když zrazujeme sami sebe. Učinili jsme dávné rozhodnutí nekonat v souladu s tím, kdo jsme, ne­uznat to a nežít podle toho. Činili jsme tak při cestě životem znovu a znovu, až se toto jednání stalo podvědomým návykem a součástí našeho obranného systému. Ji­ný pohled na život se stává neustálou výzvou žít v pravdě a nezrazovat sám sebe - zůstat ve spo­jení s jádrem své bytosti bez ohledu na životní okolnosti, ve kterých se nacházíme.